Podzimní prázdniny

­Podzim 05 - pražácká kronika

Naše první pořádná letošní výprava (pokud nepočítám čtyřčlenný výlet k Bucle) začala ve středu v deset ráno na Hlavním nádraží. Tady jsme se sešli v neobvyklém počtu osmnácti lidí, tak tedy jela jsem já, Lúca, Bára, Réza, Zdenda, Karča, Bucla, Tomík, Jindra, Denisa, Prtě, Míra, Kajda, Míšař, Míša, Maruška, Natálka a Dominika. Lístek jsem ale kupovala pro dvacet osob, protože v Táboře jsme přibrali ještě Pinokii s Martinou. Přestup v Budějicích jsme zvládli v pohodě a rakouským luxusním vlakem jsme dojeli do Kaplice. Tam už se nám tak dobře nedařilo, autobus nám ujel a tak jsme museli v Kaplici hodinu čekat na další. Dojeli jsme do Bělý a vydali jsme se nahoru na hájovnu, tady ale musím prozradit malé tajemství: měli jsme s sebou dva kufry, to proto, aby se nám nešlo moc dobře. Na hájovně už byla hromada čtveráků: Goník, martin a mimoň, anonym, tobul, hanz, mot, zvonek, lečo, žíža a žužla, markétka, nebojsa, honza, mates a kufřík. A ještě musim prozradit jedno velké tajemství, se čtverákama totiž přijela i Delfi, jejíž oddílová příslušnost momentálně není úplně jistá. No každopádně jsme se ubytovali, což ale tentokrát nebyla zas až tak jednoduchá akce, protože nás bylo opravdu hodně. Nakonec to dopadlo tak, že malí bydleli na marodce, prostřední (jako Jindra, Tomík, Karča, Bucla, Pinokio, Martina, Denisa, mot, zvonek a lečo) na půdě, zbytek čtveráků ve štábu, Bára s Rézou ve skladu a já, Zdenda a Lišče v kuchyni. Během výpravy se postupně několik lidí přestěhovalo, většinou kvůli zimě, ale i kvůli horším věcem, které radši ale nebudu více specifikovat. Ještě večer jsme hráli oblíbenou čtveráckou hru-Zvěřinec, která předznamenala budoucí brutálnost celé výpravy, ale i tak se dětem nejspíš líbila. Když už jsme neviděli na míč, odebrali jsme se dovnitř a netrpělivě vyčkávali Ferdu, který přivezl neskutečné množství jídla a taky spoustu her a jiných nezbytných věcí. Ještě nesmim zapomenout zmínit, že k večeři byly výtečné bramboráky, který jsme všechny snědli, a pak jsme hráli Trans-Ameriku a Aktivity. Už nevim, kdo vyhrál, ale nepochybně nás nejvíc pobavilo duo zvonek a mot (není blbej) s jejich převážečem, přeplouvačem, primátorem a tak. Pak jsme šli spát, ale asi ve tři ráno se nějaké dítě (rozhodně čtverácké dítě, naši vědí, že v noci se spí) rozhodlo, že chce hrát ruletu, a tak si vzbudilo kamarády a hráli až do časných hodin jako v Las Vegas, zatímco ostatní spali. Ráno se vstávalo asi ve chvíli, když se děti začaly neúprosně hlásit o snídani, ale my jsme je naštěstí (spíce v kuchyni a ne v hájovně) neslyšeli, a tak jsme mohli dadat o chvíli dýl než ostatní, ale nakonec, když už byly děti po snídani a vydaly se na výlet k rybníčku, jsme museli přece jen vstát. Dopoledne se hrála jedna veselá skautská hra s obzvlášť poetickým názvem Trpaslíci a elfové, ale v podstatě se jednalo o mezidružinové tahání se do domečku. Dopadlo to nadmíru neočekávaně, protože nejodolnější se ukázala invalidní karatistka Míšař, která je asi silnější než všichni čtveráci dohromady (z čehož můžu vyvodit jediný závěr a to, že čtveráci sou másla). Pak se hrálo Hututu, hra, jejíž kouzlo mi stále zůstává skryto, ale pro většinu osazenstva představuje svou nesmyslnou a neopodstatněnou brutálností výsostnou zábavu hraničící až se ztrátou rozumu, protože radši hráli pořád dokola, než aby šli na svačinu (a to ke svačině byla sušenka-chápete to někdo? Já teda rozhodně ne a asi nikdy nepochopim). No, popravdě řečeno, ta svačina se podávala asi v jednu, protože se na ní tak nějek pozapomnělo a navíc oběd se taky trochu posunul, no, ale stejně to nikomu nevadilo. Aspoň jsme ještě před obědem stihli Sobí šlachu, mojí oblíbenou (obzvlášť když nemusim moc běhat, ale jenom počítat oběhy a smát se obíhajícím chudákům). Potom jsme asi už opravdu šli na jídlo, ale sakra, co to jen tak mohlo bejt, no, určitě to bylo moc dobrý, jinak bych si to rozhodně pamatovala (na loňský Delfiny špagety prostě zapomenout nejde). Odpoledne jsme hráli klasický Tygříky, ale moc se to nezdařilo, protože jsme každej znali o trochu jiný pravidla a nikdo moc nevěděl, na jaký verzi jsme se nakonec domluvili. Nakonec to ale dopadlo tak, že většina chytačů chránila jen jediný papírek, který se Karča snažila ladnými pohyby před zraky neznámých kočkovitých šelem ukrást, což se jí samozřejmě nepodařilo. Mezitim asi odjel tobul a my ještě hráli Mšice, jednu z těch lepších skautskejch, tudíž mi nebylo souzeno jí příliš porozumět. Odpoledne přijel jojín a zuzka a hanka (stížnosti na jména směřujte na anonyma, veškerou zodpovědnost bere na sebe), večer expert (bez červený rádiovky-jen doufám, že se ty sny znovu neobnověj) a ještě víc večer elvis, Kája, Madla a pája. Abychom byli maličko paranoidní, tak jsme hráli Jungle-jam a Ferda pak trochu hrál na kytaru a tak nám večer hezky rychle utek. Skoro nad ránem se ještě kolem kuchyně začaly tvořit páry (nebo to snad byla mlha, kdo ví? dalekozrací asi ano, ostatní to možná pochopí, až budou starší), jejihž hojivý účinek vyléčil i naše nejděsivější noční můry. Na páteční probuzení si pamatuju díky mimoňovi (nebo to snad byl martin, ne spíš mimoň, martin je ten hodnej) naprosto přesně, protože nás přišel navštívit s trubkou a neváhal nám troubit skoro až do uší. Zdenda se chvíli snažil dělat mrtvolu, ale veškerej odpor se ukázal naprosto zbytečným. Posnídali jsme a vydali jsme se do Leopoldova obhlídnout naší boudu a získat od Pepy nějaký razítka a pár malichernejch slibů. Cestou jsme hráli schovávačky a potopy. Pohled na naší boudu nás decentně zdrtil, naklání se snad víc než kdy jindy, ale my jí věříme, že vydrží. V lese mezi naší kuchyní a zátokou jsme hráli Šiškovku, naší klasickou hru, která si zase nenašla přílišné obliby u našich jižních spoluhráčů. Pak jsme nostalgicky navštívili zátoku a hráli Gordický uzel a Škatulata batulata. Ještě jsem zapomněla dodat veledůležitou informaci, že k svačině jsme si přinesli šest litrů mlíka a spoustu rohlíků, který jsme v rekordím čase dokázali sníst a zapít. Pak jsme se zkratkou (většina čtveráckého osazenstva byla zpočátku naprosto dezorientovaná) vrátili na Mášovnu, kde už na nás čekal oběd, mám takové matné tušení, že to byl segedín, ale každopádně jisté je, že jsme se najedli dostatečně vydatně na to, abychom pak byli schopni notnou dobu ležet na louce a užívat si posledního podzimního sluníčka. Pak odjel anonym s hanzem, zatímco my se vrhli na sérii drastických her. Začalo to Trojnožkou (chvíli jsem měla pocit, že mi asi upadne ruka), pak Lexovou ftipnou hrou (jedno družstvo udělalo co nejpevnější uskupení a druhé na ně skákalo, šlo o to, kolik se tam najednou udrží lidí), při které se Pinokie snažila probourat hlavou do Austrálie, a nakonec čtveráckou, jejda, jak tomu jen říkali, poraďte mi někdo, ať nevypadám, jak ten největší sklerotik, no to je jedno, zkrátka to bylo takový frisbee bez pravidel, prej se nesmělo škrtit, ale nejsem si uplně jistá, jestli to někdo dodržoval. Pro uklidnění maminek musim podotknout, že tuhle část programu absolhovali jen ti starší, mladší hráli hry podstatně mírumilovnější. Po večeří se malí s vervou oddali Trans-americe a starší zatím vmýšleli noční bojovku. Na tu se ale asi musíte zeptat někoho jinýho, já jenom vim, že tam byly trpaslíci a Sněhurka a že z dálky to vypadalo moc pěkně. Když hra skončila, bylo už dostatečně pozdě, aby se šlo spát. V sobotu po snídani (rohlíky s marmeládou) se hrála Válka barev a potom Noemova archa, uznávám, že některý zvířátka, co si náš Noe vzal na loď, byste v encyklopedii nenašli, ale (Bauy závěr) život je boj. Když se všichni našli, tak jsme hráli Král vysílá své vojsko a někteří čtveráci nás opět (pokolikáté už?) dokázali překvapit drastickým způsobem pojetí jinak v celku mírumilovné hry. Pak se hrála zase Tojnožka následovaná dalšími pokusy o frisbee, ale my jsme prostě dřeva….Po obědě se v lese schovalo několik otázek a děti je měli najít a správně odpovědět, když se jim to podařilo, tak vyluštily zprávu asi tohoto znění:,, Po příchodu do Londýna 28.srpna 1879 jsem si pronajal malý pokoj na Cross Street, 66, Regent's park, a začal nové období svého života. Bylo to poprvé, co jsem byl z domova na vlastní pěst." Ernest Thompson Seton, Cesty životem a přírodou. No, tohle vyšlo Karče, možná, že to není úplně správně, ale pro mnohé z nás (nechci se přiznávat) bylo překvapením i to, že Setonovo dílo se nejmenuje Mezi životem a smrtí….později odpoledne se hrály další hry poblíž hájovny a po večeři se hrála klasická mouka a pak nám všem Pinokio s Martinou vyvěštily budoucnost pomocí nože. Ještě musim zmínit, že celej den mimoň, mot a občas i zvonek nebo martin hráli na flétnu, ale bohužel pořád jednu melodii, takže večer už jsme je decentně nesnášeli. V neděli jsme si všichni ráno zabali a posnídali míchaná vajíčka. Pak někteří uklízeli, jiní hráli vybiku a tak. K obědu jsme měli skvělé, výtečné a vynikající palačinky, udělali skupinové foto, rozloučili se a vyrazili na autobus do Bělý. Pan řidič byl moc hodnej a, za našeho neutuchajícího povzbuzování, jel tak rychle, že jsem dokonce v Kaplici na nádraži stihla koupit jízdenku. Vlakem jsme dojeli až do Prahy, předali děti maminkám a vyrazili domů. Týna

Poslední aktualizace:

Goníček - 21. 05. 2022 - 08:45:34

Náhodné foto

Podporují nás:

Jsme podporováni Jihočeským krajem
Jsme podporováni městem České Budějovice